Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy z Cesty domů: Nekonečná, vystupovat

20. 07. 2015 17:28:42
Od té doby, co pracuju v Cestě domů, se mě často někdo ptá, co se mnou péče o umírající dělá, jak mě to proměnilo.

Nevím, zatím na sobě asi nic zásadního nepozoruju. Právě tyhle otázky mě ale napadají ve vztahu k lidem, o které v našem domácím hospici pečujeme. Co s nimi to vědomí, že už tu budou jen pár měsíců, týdnů nebo dokonce dní, dělá? Jak je jejich nemoc proměnila?

Autor: Ondřej Nezbeda

Mnoho z nich už je jen připomínkou toho, kým byli. Třeba Pavel - tramp, horolezec a milovník country se sbírkou desek, které chtěl pouštět pořád dokola. Něco přes padesátku, náruživý kuřák, který dokázal i ve svém stavu vytáhnout cigaretu na pět šluků. Nic jiného už nemohl a možná už ho ani nic jiného nebavilo, těžko říct. Měl rakovinu plic s metastázemi do celého těla. Už se nedokázal zvednout z postele, vážil sotva čtyřicet kilo, svaly z tváří, rukou, stehen, se mu propadly někam dovnitř. Bylo těžké si během jeho vyprávění představovat, jak s kamarády lezli po horách, jak vynášel na prvním laně všechny ty skalní stěny. Když mi ukázal svou deset let starou fotku, díval se na mě muž, který připomínal jeho mladšího bratra - vysokého, šlachovitého, s ošlehanou tváří zarostlou plnovousem.

Zeptal jsem se ho, jestli přemýšlí o tom, co se blíží. Moji otázku zahnal mávnutím ruky. “Zapal mi další cigaretu.” Vložil jsem mu ji mezi suché rty, na propadlý hrudník položil utěrku, kdyby mu upadnul popel, v dlani přidržel popelník. “Máš rád country? Vyber něco.” Další hodinu jsme jen mlčky seděli a poslouchali Johnyho Cashe. Přerušily ho až Pavlovy steny, když přišel čas na další dávku morfinu. Pak mě požádal, abych mu pomohl obrátit se na bok, čelem ke zdi, a celé odpoledne prospal.

Se svou smrtí zřejmě nebyl úplně vyrovnaný. Spíš ji přijímal trpně a pasivně jako něco, s čím stejně nemůže nic dělat. Zároveň ale bylo obdivuhodné, jak byl klidný. Nestěžoval si, do poslední chvíle si užíval radost ze všeho, co ještě mohl. Posiloval ho vztah s jeho ženou Annou, která o něj doma pečovala. Odbíhala do práce, během obědové pauzy se vracela na skok zpátky a pak zase do práce. Volala v pravidelných intervalech, jak mu je, kontrolovala, jestli dostal pravidelnou dávku analgetik, aby se jeho bolest nedostala za hranici, odkud už by bylo velmi těžké zahnat ji zpátky. Panovala mezi nimi tichá samozřejmost, zajeté rituály, empatická rutina. Nemuseli si nic říkat nebo si to možná nechávali na chvíle, kdy budou sami.

Docházelo mi, že fyzicky už byl Pavel možná jen připomínkou svého někdejšího já, ale skrze vztah k Anně zůstával pořád stejný. Ve společných promluvách a vzpomínkách. Nemoc jej proměnila jen zvnějšku, svůj život nepoměřoval těmi posledními dny, kdy byl upoutaný na lůžko. Všechno kým byl, co navzdory své tělesné křehkosti a bezmocnosti přetrvávalo, nebylo v něm, ale mezi ním a jeho ženou, která o něj teď statečně, vyčerpaně a někdy i zoufale pečovala.

Když jsem je pozoroval, uvědomoval jsem si, že si umírání představujeme romanticky - přichází náhle, pak karmínový pramínek krve vytékající na bílou košili, poslední slova na rozloučenou a hluboký výdech. Většina z nás ale nezemře romanticky a rychle, jako umírali naši předci - na infekce, úrazy. Budeme umírat pomalu, dlouze, na jednu z mnoha chronických nemocí - Alzheimera, rakovinu, Parkinsona. A v takové situaci nezáleží na tom, jak bezmocní a ochrnutí budeme, jak zubožené bude naše tělo. Ale jestli máme u sebe někoho, kdo bude ochotný o nás pečovat a prožívat všechnu tu bolest a trápení s námi, a právě tím nám připomínat, kým jsme, přestože fyzicky a možná i psychicky už budeme jen svou ozvěnou. Jsme tím, kým jsme ve vztazích s druhými lidmi.

A tak si uvědomuju, že mě ta setkání s umírajícími přece jen proměňují. Nenaplňují mě jen smutkem a soucitem, ale taky obdivem a radostí, že takové láskyplné a samozřejmé vztahy existují. A není to vždycky jen smutné, jak si mnozí představují. Tu tíživou atmosféru často přerušují pocity uvolnění, smích, černý humor, groteskní moment. Umírající to posiluje a uklidňuje. A nás, pečující, vlastně taky. Vzpomínám si na vyprávění jedné naší pacientky upoutané na invalidní vozík.

Jednou potřebovala urychleně na záchod; tehdy ještě trochu chodila, muž jí vodil a podpíral zezadu. Vyrazili ke speciální wc židli zvané gramofon a v té nervózní chvíli zkroutil jejího muže houser. Ocitl se v bolestivém záklonu, ona zase v předklonu, on řval bolestí, ona úzkostí, že nedobelhají včas. V momentě, kdy konečně s ulehčením dosedla, ukázalo se, že není nasazený nočník. V tom zoufalém okamžiku oba vybuchli smíchy.

A jak to dopadlo s Pavlem? Zemřel pár dní po mé návštěvě. Připomínal mi tuláka, co trpělivě čeká na svůj poslední nákladní vlak, pak naskočí na vagón, a smířeně pozoruje, jak se před ním rovnoběžky kolejí sbíhají k horizontu. Tentokrát dojel až na nekonečnou.

Autor: Rok Jinak | pondělí 20.7.2015 17:28 | karma článku: 15.75 | přečteno: 703x

Další články blogera

Rok Jinak

Poslední den roku, který byl jinak

Je poslední den roku. Pro někoho roku 2014, pro mne Roku jinak. Vstávám v pět třicet. Ne, že bych chtěla, ale psi mi skočí na hlavu a dožadují se svého: ranní procházky a jídla.

2.3.2015 v 15:19 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 590 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Kvapil

Babiš se chystá k nepřátelskému převzetí státu

Poslechl jsem si na ČT poslední debatu lídrů deseti stran před parlamentními volbami a mohu říct, že mě nikdo z nich ničím nepřekvapil, abych změnil názor na tu či onu stranu. A teď se nabízí otázka – koho tedy volit?

20.10.2017 v 1:04 | Karma článku: 6.76 | Přečteno: 89 | Diskuse

Jana Slaninová

"Milý Andreji": silně provokativní blog, čtení jen na vlastní nebezpečí!

Píšu Ti, chlapče, páč mi děláš starosti. Fakt. Některé lidi netlačíš v botě, ale na mozku. Vrtáš jim hlavou ve dne v noci. Mají z toho velké hlavy. A pak je potíž sehnat čepici. A zima na krku, že jo.

19.10.2017 v 21:00 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 609 | Diskuse

Marek Valiček

Radost jen tak. Třeba na gumě.

"...tak jsem koupila takovej ten balonek na gumě, pastelky a rumový pralinky, zabalila, odnesla na poštu a snad to vyjde."

19.10.2017 v 13:01 | Karma článku: 23.08 | Přečteno: 559 | Diskuse

Jana Slaninová

Domácí recepis proti bolesti hlavy

Jsou dny, kdy vás bolí hlava. Přes den se na lidi vrhají informace jako hladové lišky na králíčky. A v důsledku se hlava brání bolestí a nebo pnutím. A co ji prostě vypnout? Alespoň na chvíli.

19.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 11.03 | Přečteno: 240 | Diskuse

Bedřich Marjanko

Malé předvolební zamyšlení

Naše vlast opět žije volbami. Politici se navzájem osočují, podávají žaloby, a hlavně slibují vše možné i mnohdy nemožné. I zdejší blogy se většinou zabívají tímto tématem, což pochopitelné. Dovolím si k tomu i já napsat pár řádků

19.10.2017 v 11:01 | Karma článku: 20.79 | Přečteno: 454 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4079
Obsah blogu koordinuje Jan Rybář, novinář (a absolvent programu Rok jinak), www.amaze.cz, www.janrybar.cz


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.