Ultramaratonec René Kujan se vydává na další dálkový běh: za tři týdny chce přeběhnout Island z východu na západ a překonat 900 km. V blogu vysvětluje, proč běží na podporu vozíčkářů.
Autor: René Kujan
Když jsem onehdy nasedal do zánovního vozu Škoda Fabia bez airbagu na sedadle spolujezdce, neměl jsem ani tušení, kdo všechno mne bude po dalších sedm let, jež uplynuly od našeho střetu s protijedoucím vozidlem, inspirovat. Lékař mající odvahu prudce kontrastovat s diagnózou jisté kolegyně z oboru, kterážto viděla moje řeči o dalších maratonech jako zcela bezpředmětné? Náklonnost a obětavost lidí z nejbližších příbuzenských kruhů i lidí zcela nepříbuzných? Osud, jenž mi i s hrudníkem protknutým mnohačetnými frakturami dal příležitost k dalším životodárným nádechům?
Ta největší inspirace přišla až s Rehabilitačním ústavem Kladruby. Bylo to už pár měsíců poté, co jsem opustil brány nemocnice v Českých Budějovicích a spondylochirurgie na pražském Motole. Se dvěma výztuhami a čtyřmi titanovými šrouby v zádech. Podpažní berle už také čerstvě zapadávaly v koutě prachem. Byl čas na rehabilitaci. Tělo se po havárii zdárně uzdravovalo, nicméně výroky některých lékařů a nejisté vyhlídky do budoucna nechávaly psychickou stránku pokulhávat daleko vzadu.
Kdo jste někdy byl v Kladrubech, víte asi, že pacient přicházející do Rehabilitačního ústavu po svých je šťastný pacient. Velice, velice šťastný pacient, miláček osudu, vyvolený bohů. Ať už v očích svých, nebo v očích většiny osazenstva, které se sem dostává na vozíku. A to ještě v tom lepším případě. Tato do očí bijící skutečnost jala se mne hned u vstupní brány bít do očí. „Budu tady asi působit trochu jako simulant,“ říkal jsem si.
Netrvalo dlouho, sotva pár dní, kdy jsem narazil na jiné překvapivé zjištění: Někteří lidé tady, ačkoli jsou na tom fyzicky mnohem hůře než já, jsou na tom psychicky mnohem lépe než já. Jak je to možné? To jsem takový měkkýš?!
V jídelně sedím u stolu s dívkou na vozíku. Maruška, krásná, mladá, atraktivní, perspektivní persona, která při vyjížďce špatně spadla z koně. Na jejím místě bych zanevřel na celý svět, nejvíce pak na koně, a v jídelně bych si škodolibě pochutnával na koňském salámu. Nebo alespoň na masových kuličkách z Ikey. Ne však ona. Krátce po úraze je stejná jako vždy – usměvavá, pozitivní, optimistická. Rozdává radost a záři slunce na všechny strany. Oněmuji úžasem, nechápu, obdivuji, fandím.
Ne všichni jsou na tom tak. A já patřím mezi ně. A to patřím k takzvaně samostatným pacientům. Sám si chodím, sám si stelu, sám si všechno. Jen ošetřující lékařka mne nemilosrdně přibíjí velkými, tupými hřeby na kříž: „Maratony? Chlape, na to klidně zapomeňte!“ Kdo ale jednou uběhl maraton, ví, že na takový zážitek se jen tak zapomenout nedá. Jelikož jsem samostatný, nejsem až pod tak přísným dozorem personálu. Do pokoje si nechávám vpašovat běžeckou obuv a v nestřežených chvílích osobního volna ji nazouvám, abych v nedalekém parku kroužil jako radostná vosa opilá nektarem ze zkvašených hrušek. Jde to! Já zase běžím! Kovové součástky někdy až něžně dloubají do masa kolem. Připomínají mi tragičnost lidské hlouposti na silnicích i smysl pro humor lidského osudu. Jde to a já vím, že můj poslední maraton ve švýcarských horách nebude poslední. Podobně neurčitě klidný, smířený a vyrovnaný pocit, jako když vám v nemocnici na konci řeknou: „Z našeho oddělení se domů po svých nechodí!“ Necháte je tedy v klidu objednat sanitku. A přitom skálopevně víte, že vy byste domů došli. Byť o berlích, ale došli.
A s podobným a zároveň strašlivě neurčitým pocitem opouštím po týdnech pilného cvičení, napravování, rehabilitací i brány kladrubského ústavu. Hlavou víří termíny a slova bez kontextu: běh, pomoc, obdiv, víra, návraty, osud. A život jde dál. Možná trochu stejně jako dřív, možná přeci jen úplně jinak.
Nasycený roztok neurčitých pocitů začíná krystalizovat o čtyři roky později. Společně s partnerkou Bárou připravujeme projekt prvního sólového oběhnutí Islandu. Běh je krásný, běh je fajn, ale celé akci ještě něco chybí. Jako by měl jen dva rozměry a ten třetí ne a ne vystoupit z plochy.
Pomoci vozíčkářům! Pomoci těm úžasným lidem, kteří se nevzdávají, i když mají několikanásobně víc objektivních důvodů než my, proč by se ráno neměli zvedat z postele. Pomoci. Jenže jak? Copak se běháním dá někomu pomoci? Dá. Ještě je třeba najít někoho, kdo o tu pomoc stojí, kdo ji potřebuje. Volba padá na Sportovní klub vozíčkářů Praha. Ačkoli se sám nepovažuji úplně za sportovce, neboť nehoním branky, body, vteřiny, přeci jen cítím, že sportovci by měli držet pohromadě. A kdo sám upoutaný na vozík neváhá pravidelně podstupovat namáhavé a náročné tréninky, má můj respekt. Jako každý, kdo se nevzdává…
Na pětileté výročí nehody spouštíme úspěšný projekt světově prvního sólového oběhnutí Islandu. Na sbírkovém účtu vozíčkářů se střádá nečekaných sto padesát tisíc korun. O rok později přebíhám islandským vnitrozemím ze severu na jih. Letos pro Sportovní klub vozíčkářů Praha díky Roku jinak Nadace Vodafone běhám a pracuji na plný úvazek. Pro české i islandské vozíčkáře se letos pokusím o třetí prvenství v řadě – zdolat Island z východu na západ.
Infobox: Proč běh přes Island
René Kujan, ultramaratonec, žurnalista a konzultant, se 18. června pustil do posledního z běhů islandského triptychu – z východu na západ, tedy z nejvýchodnějšího bodu ostrova na jeho bod nejzápadnější.
René chce vzdálenost kolem 900 kilometrů zdolat nejpozději za 21 dnů, přičemž jeho úkolem bude každý po sobě následující den překonat vzdálenost minimálně 42,195 km (maraton).
V rámci Roku jinak René běhá a pracuje na plný úvazek pro Sportovní klub vozíčkářů. Klub se věnuje tělesně postiženým a vytváří vhodné podmínky k jejich sportovní činnosti, od rekreační až po vrcholovou úroveň. René od ledna pracuje na rozšíření základny Spojenců sportovců na vozíku, kde profesionální nebo rekreační sportovci věnují organizaci drobnou částku za každý uběhnutý kilometr, vstřelený gól nebo podobný sportovní úspěch. Chce navázat spolupráci se školami, rehabilitačními ústavy a dalšími institucemi, ale také podporovat prevenci nehodovosti a úrazovosti.
