Pamatujete si nejšťastnější den vašeho života? Víte, co jste dělali, kde jste byli? Já jsem ho zažil nedávno v Africe, kam jsem se vydal po roce práce v neziskovce Green Doors. A rád bych se o něj tady s vámi podělil.
Autor: Michal Dolejš
Byla to moje čtvrtá zastávka na pobřeží Jižní Afriky. Nevyšlo mi ubytování na prý nejkrásnějším místě, kde se rodily knihy o Hobitovi, a musel jsem najít rychle náhradní. Doporučili mi osadu v horách, přestože je tam zrovna sezóna dešťů. Po hodině cesty po silnici druhé třídy, které v Čechách říkáme polní cesta, se přede mnou otevřelo údolí zahalené do mlhy, nebo mraků – nikdy nevím, jaký je v tom rozdíl. Pršelo, aby za pár minut přestalo, v tomhle ročním období normálka. Na louce pobíhaly děti a smály se. Vytáhnu foťák, abych si tuhle krásu zvěčnil. Když mě najednou malí zvědavci uviděli, rozběhli se za mnou, předháněli se, padali, aby mě za chvíli obklopilo deset capartů, kteří pózovali, lezli jeden přes druhého a potom, když jsem jim ukázal jejich fotky, vybuchovali smíchem tak nahlas, jak to umí jen děti.
Pak jsme hráli fotbal, všichni proti všem, ale hlavně všichni společně. Nechápal jsem, čemu se všichni tolik smějí, ale nemohl jsem si pomoct a smál se taky. Byl to takový náš společný jazyk, kterému jsme všichni rozuměli, přestože jsme jinak nerozuměli jeden druhému ani slovo. Krásná hodina.
Šli jsme do vesnice, potkávali místní domorodce, všichni s nádhernými bílými zuby, které ukazovali na všechny strany. Kde se jen bere jejich štěstí, když jediné, co mají, je pár krav a hliněný domek? Pomalu přicházíme k obydlí, kde je rušno víc než jinde. Je tu obřad, kde jsme srdečně vítání. Dostáváme džbánek s domácím pivem, talíř s kusem právě zabité kozy a domácí zeleninu. Jeden z domorodců, který umí anglicky, se nás ujal a popisuje, co se tu děje. Mladý muž z vesnice se právě vrátil z lesa, kde se nechal obřezat a strávil čtrnáct dní s ostatními mladými muži v příbytku, který vypadá, jako kupa sena přikrytá igelitem. Nyní žádá radu starších o potvrzení jeho mužství. Kněz má dlouhý proslov, všechno vypadá nadějně. Přestože jsme cizinci, jsme přijati tak samozřejmě, jak jen to je možné. Starší pasovali kluka mezi muže a začíná oslava. Zpívá se, tančí, popíjí a já si užívám sílu okamžiku, kam jsem se dostal naprostou náhodou.
Stmívá se, oslavy se přesouvají do hliněných obydlí. I my odcházíme, rozděláme oheň, povídáme o zážitcích z cest, tři chlapi a oheň, dokonalá kombinace. Očistíme rošt, otevřeme pivo, ugrilujeme kus krávy a zíráme do ohně.
Co to jen je s tím ohněm, je v něm naděje, inspirace, teplo, je v něm všechno! Dokázal bych zírat hodiny. Asi něco primitivního, co ve mně zůstalo z dávných dob. Miluju tohle místo, tenhle kraj, tenhle okamžik.
Večer je delší a delší, až tmu pomalu střídá světlo. Vylezu na kopec následovaný jedním z vesnických psů, který mi v noci dělal společnost a zahříval chodidla. Šlapem v ranní rose krok za krokem vstříc východu slunce, který umí nejlíp namalovat africká příroda. Konec dne, na který nezapomenu.
Byl to vlastně úplně obyčejný den, který mě stál pár korun za pokoj, kde jsem stejně nespal. Co chci říct je, že se nemusí stát nic moc velkého. Stačí nemyslet na to, že bych mohl být někde jinde s někým jiným, že mi nevyšly plány a mohl bych dělat něco jiného. Jsem teď a tady a to je jediné místo, kde můžu být šťastný.
Díky moc Nadaci Vodafone a Green Doors, bez kterých by se to nestalo!
Hodně krásných obyčejných chvil nejen v roce 2014 přeje Michal Dolejš.
