Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy z Cesty domů: Nekonečná, vystupovat

20. 07. 2015 17:28:42
Od té doby, co pracuju v Cestě domů, se mě často někdo ptá, co se mnou péče o umírající dělá, jak mě to proměnilo.

Nevím, zatím na sobě asi nic zásadního nepozoruju. Právě tyhle otázky mě ale napadají ve vztahu k lidem, o které v našem domácím hospici pečujeme. Co s nimi to vědomí, že už tu budou jen pár měsíců, týdnů nebo dokonce dní, dělá? Jak je jejich nemoc proměnila?

Autor: Ondřej Nezbeda

Mnoho z nich už je jen připomínkou toho, kým byli. Třeba Pavel - tramp, horolezec a milovník country se sbírkou desek, které chtěl pouštět pořád dokola. Něco přes padesátku, náruživý kuřák, který dokázal i ve svém stavu vytáhnout cigaretu na pět šluků. Nic jiného už nemohl a možná už ho ani nic jiného nebavilo, těžko říct. Měl rakovinu plic s metastázemi do celého těla. Už se nedokázal zvednout z postele, vážil sotva čtyřicet kilo, svaly z tváří, rukou, stehen, se mu propadly někam dovnitř. Bylo těžké si během jeho vyprávění představovat, jak s kamarády lezli po horách, jak vynášel na prvním laně všechny ty skalní stěny. Když mi ukázal svou deset let starou fotku, díval se na mě muž, který připomínal jeho mladšího bratra - vysokého, šlachovitého, s ošlehanou tváří zarostlou plnovousem.

Zeptal jsem se ho, jestli přemýšlí o tom, co se blíží. Moji otázku zahnal mávnutím ruky. “Zapal mi další cigaretu.” Vložil jsem mu ji mezi suché rty, na propadlý hrudník položil utěrku, kdyby mu upadnul popel, v dlani přidržel popelník. “Máš rád country? Vyber něco.” Další hodinu jsme jen mlčky seděli a poslouchali Johnyho Cashe. Přerušily ho až Pavlovy steny, když přišel čas na další dávku morfinu. Pak mě požádal, abych mu pomohl obrátit se na bok, čelem ke zdi, a celé odpoledne prospal.

Se svou smrtí zřejmě nebyl úplně vyrovnaný. Spíš ji přijímal trpně a pasivně jako něco, s čím stejně nemůže nic dělat. Zároveň ale bylo obdivuhodné, jak byl klidný. Nestěžoval si, do poslední chvíle si užíval radost ze všeho, co ještě mohl. Posiloval ho vztah s jeho ženou Annou, která o něj doma pečovala. Odbíhala do práce, během obědové pauzy se vracela na skok zpátky a pak zase do práce. Volala v pravidelných intervalech, jak mu je, kontrolovala, jestli dostal pravidelnou dávku analgetik, aby se jeho bolest nedostala za hranici, odkud už by bylo velmi těžké zahnat ji zpátky. Panovala mezi nimi tichá samozřejmost, zajeté rituály, empatická rutina. Nemuseli si nic říkat nebo si to možná nechávali na chvíle, kdy budou sami.

Docházelo mi, že fyzicky už byl Pavel možná jen připomínkou svého někdejšího já, ale skrze vztah k Anně zůstával pořád stejný. Ve společných promluvách a vzpomínkách. Nemoc jej proměnila jen zvnějšku, svůj život nepoměřoval těmi posledními dny, kdy byl upoutaný na lůžko. Všechno kým byl, co navzdory své tělesné křehkosti a bezmocnosti přetrvávalo, nebylo v něm, ale mezi ním a jeho ženou, která o něj teď statečně, vyčerpaně a někdy i zoufale pečovala.

Když jsem je pozoroval, uvědomoval jsem si, že si umírání představujeme romanticky - přichází náhle, pak karmínový pramínek krve vytékající na bílou košili, poslední slova na rozloučenou a hluboký výdech. Většina z nás ale nezemře romanticky a rychle, jako umírali naši předci - na infekce, úrazy. Budeme umírat pomalu, dlouze, na jednu z mnoha chronických nemocí - Alzheimera, rakovinu, Parkinsona. A v takové situaci nezáleží na tom, jak bezmocní a ochrnutí budeme, jak zubožené bude naše tělo. Ale jestli máme u sebe někoho, kdo bude ochotný o nás pečovat a prožívat všechnu tu bolest a trápení s námi, a právě tím nám připomínat, kým jsme, přestože fyzicky a možná i psychicky už budeme jen svou ozvěnou. Jsme tím, kým jsme ve vztazích s druhými lidmi.

A tak si uvědomuju, že mě ta setkání s umírajícími přece jen proměňují. Nenaplňují mě jen smutkem a soucitem, ale taky obdivem a radostí, že takové láskyplné a samozřejmé vztahy existují. A není to vždycky jen smutné, jak si mnozí představují. Tu tíživou atmosféru často přerušují pocity uvolnění, smích, černý humor, groteskní moment. Umírající to posiluje a uklidňuje. A nás, pečující, vlastně taky. Vzpomínám si na vyprávění jedné naší pacientky upoutané na invalidní vozík.

Jednou potřebovala urychleně na záchod; tehdy ještě trochu chodila, muž jí vodil a podpíral zezadu. Vyrazili ke speciální wc židli zvané gramofon a v té nervózní chvíli zkroutil jejího muže houser. Ocitl se v bolestivém záklonu, ona zase v předklonu, on řval bolestí, ona úzkostí, že nedobelhají včas. V momentě, kdy konečně s ulehčením dosedla, ukázalo se, že není nasazený nočník. V tom zoufalém okamžiku oba vybuchli smíchy.

A jak to dopadlo s Pavlem? Zemřel pár dní po mé návštěvě. Připomínal mi tuláka, co trpělivě čeká na svůj poslední nákladní vlak, pak naskočí na vagón, a smířeně pozoruje, jak se před ním rovnoběžky kolejí sbíhají k horizontu. Tentokrát dojel až na nekonečnou.

Autor: Rok Jinak | pondělí 20.7.2015 17:28 | karma článku: 15.75 | přečteno: 696x

Další články blogera

Rok Jinak

Poslední den roku, který byl jinak

Je poslední den roku. Pro někoho roku 2014, pro mne Roku jinak. Vstávám v pět třicet. Ne, že bych chtěla, ale psi mi skočí na hlavu a dožadují se svého: ranní procházky a jídla.

2.3.2015 v 15:19 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 584 | Diskuse

Rok Jinak

Chcete být užiteční?

Žiji, tedy jsem + pracuji a pomáhám = jsem užitečný. Jednoduchá rovnice, že? A jak ji naplnit?

15.12.2014 v 13:30 | Karma článku: 9.90 | Přečteno: 423 | Diskuse

Rok Jinak

Na záchodě jsme spolu ještě nebyli

Kdo by čekal, že tento blog bude věnován čistě holčičím záležitostem, mezi které doprovázení na toaletu bezesporu patří, zřejmě bude zklamán. A možná taky ne.

15.12.2014 v 11:17 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 1219 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 9.08 | Přečteno: 388 | Diskuse

Martina Studzinská

Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

16.8.2017 v 18:27 | Karma článku: 4.59 | Přečteno: 164 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Homosexuální kontra tradiční rodiny a bonobové

V souvislosti s Prague Pride přišli odpůrci práva hlavně homosexuálů na zákonem zakotvenou „normální“ rodinu tradičně s tím, že by něco takového ohrozilo „tradiční rodinu“. A kde je řečeno, že tradiční rodina je to pravé ořechové?

16.8.2017 v 16:17 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 393 | Diskuse

Petr Karas

Ze všech národů máme ten nejvyvinutější smysl pro humor. Proto se neusmíváme.

Humoristy máme skvělé, nekonečné televizní medailony herců-humoristů jsou v televizi skoro každý den. Máme ohromný smysl pro humor a skvělé vtipy. Umíme se sami sobě smát, až padáme v divadlech ze židlí. Ale ulicí kráčíme chmurně.

16.8.2017 v 14:17 | Karma článku: 18.17 | Přečteno: 536 | Diskuse

Jan Klar

Správnej chlap nikdy nebrečí

Viktor se po dlouhá léta snažil, aby ze svého syna vychoval chlapa. Byl to přece jen jeho nejstarší kluk, který by měl jít v otcovských stopách. Na tom nemůže nic změnit žádný politický režim nebo nová doba.

16.8.2017 v 12:06 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 1257 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4068
Obsah blogu koordinuje Jan Rybář, novinář (a absolvent programu Rok jinak), www.amaze.cz, www.janrybar.cz

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.