Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy z Cesty domů: Nekonečná, vystupovat

20. 07. 2015 17:28:42
Od té doby, co pracuju v Cestě domů, se mě často někdo ptá, co se mnou péče o umírající dělá, jak mě to proměnilo.

Nevím, zatím na sobě asi nic zásadního nepozoruju. Právě tyhle otázky mě ale napadají ve vztahu k lidem, o které v našem domácím hospici pečujeme. Co s nimi to vědomí, že už tu budou jen pár měsíců, týdnů nebo dokonce dní, dělá? Jak je jejich nemoc proměnila?

Autor: Ondřej Nezbeda

Mnoho z nich už je jen připomínkou toho, kým byli. Třeba Pavel - tramp, horolezec a milovník country se sbírkou desek, které chtěl pouštět pořád dokola. Něco přes padesátku, náruživý kuřák, který dokázal i ve svém stavu vytáhnout cigaretu na pět šluků. Nic jiného už nemohl a možná už ho ani nic jiného nebavilo, těžko říct. Měl rakovinu plic s metastázemi do celého těla. Už se nedokázal zvednout z postele, vážil sotva čtyřicet kilo, svaly z tváří, rukou, stehen, se mu propadly někam dovnitř. Bylo těžké si během jeho vyprávění představovat, jak s kamarády lezli po horách, jak vynášel na prvním laně všechny ty skalní stěny. Když mi ukázal svou deset let starou fotku, díval se na mě muž, který připomínal jeho mladšího bratra - vysokého, šlachovitého, s ošlehanou tváří zarostlou plnovousem.

Zeptal jsem se ho, jestli přemýšlí o tom, co se blíží. Moji otázku zahnal mávnutím ruky. “Zapal mi další cigaretu.” Vložil jsem mu ji mezi suché rty, na propadlý hrudník položil utěrku, kdyby mu upadnul popel, v dlani přidržel popelník. “Máš rád country? Vyber něco.” Další hodinu jsme jen mlčky seděli a poslouchali Johnyho Cashe. Přerušily ho až Pavlovy steny, když přišel čas na další dávku morfinu. Pak mě požádal, abych mu pomohl obrátit se na bok, čelem ke zdi, a celé odpoledne prospal.

Se svou smrtí zřejmě nebyl úplně vyrovnaný. Spíš ji přijímal trpně a pasivně jako něco, s čím stejně nemůže nic dělat. Zároveň ale bylo obdivuhodné, jak byl klidný. Nestěžoval si, do poslední chvíle si užíval radost ze všeho, co ještě mohl. Posiloval ho vztah s jeho ženou Annou, která o něj doma pečovala. Odbíhala do práce, během obědové pauzy se vracela na skok zpátky a pak zase do práce. Volala v pravidelných intervalech, jak mu je, kontrolovala, jestli dostal pravidelnou dávku analgetik, aby se jeho bolest nedostala za hranici, odkud už by bylo velmi těžké zahnat ji zpátky. Panovala mezi nimi tichá samozřejmost, zajeté rituály, empatická rutina. Nemuseli si nic říkat nebo si to možná nechávali na chvíle, kdy budou sami.

Docházelo mi, že fyzicky už byl Pavel možná jen připomínkou svého někdejšího já, ale skrze vztah k Anně zůstával pořád stejný. Ve společných promluvách a vzpomínkách. Nemoc jej proměnila jen zvnějšku, svůj život nepoměřoval těmi posledními dny, kdy byl upoutaný na lůžko. Všechno kým byl, co navzdory své tělesné křehkosti a bezmocnosti přetrvávalo, nebylo v něm, ale mezi ním a jeho ženou, která o něj teď statečně, vyčerpaně a někdy i zoufale pečovala.

Když jsem je pozoroval, uvědomoval jsem si, že si umírání představujeme romanticky - přichází náhle, pak karmínový pramínek krve vytékající na bílou košili, poslední slova na rozloučenou a hluboký výdech. Většina z nás ale nezemře romanticky a rychle, jako umírali naši předci - na infekce, úrazy. Budeme umírat pomalu, dlouze, na jednu z mnoha chronických nemocí - Alzheimera, rakovinu, Parkinsona. A v takové situaci nezáleží na tom, jak bezmocní a ochrnutí budeme, jak zubožené bude naše tělo. Ale jestli máme u sebe někoho, kdo bude ochotný o nás pečovat a prožívat všechnu tu bolest a trápení s námi, a právě tím nám připomínat, kým jsme, přestože fyzicky a možná i psychicky už budeme jen svou ozvěnou. Jsme tím, kým jsme ve vztazích s druhými lidmi.

A tak si uvědomuju, že mě ta setkání s umírajícími přece jen proměňují. Nenaplňují mě jen smutkem a soucitem, ale taky obdivem a radostí, že takové láskyplné a samozřejmé vztahy existují. A není to vždycky jen smutné, jak si mnozí představují. Tu tíživou atmosféru často přerušují pocity uvolnění, smích, černý humor, groteskní moment. Umírající to posiluje a uklidňuje. A nás, pečující, vlastně taky. Vzpomínám si na vyprávění jedné naší pacientky upoutané na invalidní vozík.

Jednou potřebovala urychleně na záchod; tehdy ještě trochu chodila, muž jí vodil a podpíral zezadu. Vyrazili ke speciální wc židli zvané gramofon a v té nervózní chvíli zkroutil jejího muže houser. Ocitl se v bolestivém záklonu, ona zase v předklonu, on řval bolestí, ona úzkostí, že nedobelhají včas. V momentě, kdy konečně s ulehčením dosedla, ukázalo se, že není nasazený nočník. V tom zoufalém okamžiku oba vybuchli smíchy.

A jak to dopadlo s Pavlem? Zemřel pár dní po mé návštěvě. Připomínal mi tuláka, co trpělivě čeká na svůj poslední nákladní vlak, pak naskočí na vagón, a smířeně pozoruje, jak se před ním rovnoběžky kolejí sbíhají k horizontu. Tentokrát dojel až na nekonečnou.

Autor: Rok Jinak | pondělí 20.7.2015 17:28 | karma článku: 15.75 | přečteno: 684x

Další články blogera

Rok Jinak

Poslední den roku, který byl jinak

Je poslední den roku. Pro někoho roku 2014, pro mne Roku jinak. Vstávám v pět třicet. Ne, že bych chtěla, ale psi mi skočí na hlavu a dožadují se svého: ranní procházky a jídla.

2.3.2015 v 15:19 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 582 | Diskuse

Rok Jinak

Chcete být užiteční?

Žiji, tedy jsem + pracuji a pomáhám = jsem užitečný. Jednoduchá rovnice, že? A jak ji naplnit?

15.12.2014 v 13:30 | Karma článku: 9.90 | Přečteno: 422 | Diskuse

Rok Jinak

Na záchodě jsme spolu ještě nebyli

Kdo by čekal, že tento blog bude věnován čistě holčičím záležitostem, mezi které doprovázení na toaletu bezesporu patří, zřejmě bude zklamán. A možná taky ne.

15.12.2014 v 11:17 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 1215 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Havlíček

Bismarckovský model zdravotnictví v Čechách

Proč se u nás tento skvělý model zdravotnictví, stal zdrojem obživy pro různé typy hladojedů a obchodníků, kteří kupčí z našim zdravím??? Jak je možné, že pojišťovny a farmaceutické společnosti na nás tím to způsobem parazitují??

26.6.2017 v 4:36 | Karma článku: 8.17 | Přečteno: 133 | Diskuse

Miroslava Pokorná

Poezie v kuchyni

Některé mé kuchařky jsou notně staré. Když říkám notně, tak třeba z roku 1944. Namátkou: Tajemství malochovatelské kuchyně, podle které jsem kdysi připravovala králíka tak, aby nesmrděl.Knížky o koření a bylinkách. Jídla ze soji

26.6.2017 v 1:29 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 36 |

Milan Radek

Budou i Evropanky muset chodit v budoucnu zahalené?

Narazil jsem na video s egyptským presidentem Násirem. Mluví o požadavku člena Muslimského bratrstva aby uzákonil zahalování žen, dole zahřmí smích. Někdo zvolá ať si bratr dá hadr na hlavu sám. Hned se mi vybavil president Bellen

26.6.2017 v 0:28 | Karma článku: 23.66 | Přečteno: 463 | Diskuse

Jana Slaninová

Když jedete na houby, minete Portu a skončíte ve vodě

Původní plán, který ráno uzrál v mé šílené hlavě, voněl hříbky na smetaně, jehličím a troškou stínu. Tak jsme se vypravili za dobrodružstvím. V metru jsem náhle změnila plán. A jelo se úplně jinam.

25.6.2017 v 20:40 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 335 | Diskuse

Eva Drunecká

Soros není Bůh

i když si na něj rád hraje a kupodivu mu v jeho božství mnoho lidí pomáhá a většina neodporuje. Vrtochy tohoto přebohatého staříka odborná veřejnost tituluje jako „kontroverzní názory“. Zní to vzletněji.

25.6.2017 v 19:06 | Karma článku: 35.33 | Přečteno: 968 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4056
Obsah blogu koordinuje Jan Rybář, novinář (a absolvent programu Rok jinak), www.amaze.cz, www.janrybar.cz

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.