Rok Jinak

Poslední den roku, který byl jinak

2. 03. 2015 15:19:52
Je poslední den roku. Pro někoho roku 2014, pro mne Roku jinak. Vstávám v pět třicet. Ne, že bych chtěla, ale psi mi skočí na hlavu a dožadují se svého: ranní procházky a jídla.

Autorka: Lenka Wimmerová

Vystrčím ruku zpod peřiny. V místnosti je lezavo, venku se muselo ochladit. V kuchyni vyberu popel z kamen, pak přes pyžamo natáhnu starou péřovku a vklouznu do holin. Bahno ztuhlo, je čerstvě pocukrováno a stále sněží. Popel z kamen vyhodím na kompost. I když je ještě tma, baterku nepotřebuju, pohybuju se popaměti. Obkroužíme louku a vracíme se k domu, psi jsou rychlejší než já, už na mě čekají na zápraží a vrtí ocasy, protože se bude servírovat jídlo! Ze stodoly k nám míří Zub - zrzavý kocour. I jemu kručí v břiše. Řádně osrstěn na zimu připomíná huňatou kouli.

Zatopím v kamnech, naplním zvířatům misky a uvařím si čaj. Je šest patnáct, ze tmy se klube den a pořád sněží.

Zpátky do stodoly nasekat a nanosit dříví. Velkou sekyrou velké špalky, střední sekyrkou ty menší na zátop a nejmenší sekyrečka pomůže naplnit kyblík třísek. Tělo se protáhne, zahřeje, okysličí. Ne že by se mi nestýskalo po komfortu plynového kotle, ale aspoň jsem víc fit.

V 7:50 nasedám do auta a jedu do broumovského kláštera. Naposledy jako zaměstnanec Agentury pro rozvoj Broumovska.

Můj stůl v kanceláři předávám slečně, která nastupuje po mě. Život v neziskovce se mým odchodem rozhodně nezastaví. Vyklizení místa poslední den roku je dosti symbolické. Rok jinak končí.

Od zítra jsem bez práce. Tedy oficiálně. Neoficiálně tu budu resty dodělávat ještě aspoň měsíc: filmové dílny pro děti, dotáčet vzpomínky pamětníků osidlování Broumovska po odsunu Němců, natáčet a přepisovat zpovědi řádových sester, které byly za komunistů ve zdejším klášteře internované... Je toho tolik, co přetéká do dalšího roku! Takže předávám stůl, ale tím nic vlastně nekončí. Protože nemám ani stůl ani židli pod zadkem, stěhuji saky paky dolů do klášterní kavárny. Není sezona, volných židlí je tu dost. Musím vytáhnout sluchátka; řádová sestra, jejíž zpověď z pořízeného videa přepisuji, mluví potichu a v šumu kavárny jí není téměř rozumět. Křehký hlas křehké ženy bez vrásek. Je jí přes osmdesát a má oči dítěte. Je to takový společný rys sester, se kterýma jsem se potkala. Papírová kůže bez vrásek a velké oči plné života.

"Bílé hábity jsme měly celé od technického oleje...", tato sestra se do internace v broumovském klášteře dostala po osmi letech práce v továrnách. . "Když jsme šly z kláštera, hlídka byla na bráně, střídali se tam dva nebo tři pánové, a hlásit se, kdy jsme odcházely, zapisovali, hlásit se, když jsme přicházely... byly jsme pořád pod dozorem...

Obrazy z temné minulosti kláštera, kdy zde byly v letech 50.-90. minulého století internované sestry z mnoha řádů, vyplňují celé dopoledne. Od dlouhého psaní mi začínají tuhnout prsty. Nebo je to z toho sekání dřeva? Místo oběda si objednám kafe. Zpět v přítomnosti. Polští turisté, obsluha za barem. Rok 2014. Poslední den. Zase si uvědomuji, jaký privilegovaný život to vlastně žiji. Můžu říkat co chci, můžu psát co chci, můžu jet kam chci a můžu si objednat kávu a být v teple. Nehrozí, že by mne někdo zavlekl do továrny na nucené práce k šroubům a smradlavému oleji. Můžu volit, jak se svým životem naložím.

Zapnu zvonění na telefonu. Píp, píp, píp. Esemesková smršť s přáními všeho nejlepšího do Nového roku. Nostalgie po pohledech. Mamka letos vzdychala, že už jich píše jen třetinu. Hodně kamarádů, známých a příbuzných umřelo. Jak na tom budu za dvacet pět let já? Bude mi každým rokem touto dobou znít míň a míň pípanců?

Od úvah zpět práci. Dokončuji přepis zpovědi řádové sestry. Dále je třeba vyřídit celou řadu emailů, které mi v inboxu zahnívají. Nic nevšedního. Žena s notebookem v kavárně. Mohl by tak znít název Vermeerova obrazu, žil-li by v 21. století? Zdalipak i jeho krajkářce tuhly prsty?

Začíná se šeřit, vracím se na statek, vypouštím psy na louku. Zatopím ve vyhaslých kamnech dřívím nachystaným z rána.

Opět se scházíme u plných misek a čaje.

Za chvíli přijedou přátelé z Prahy a Rok jinak o půlnoci skončí. Připijeme si šampaňským, z okna domu symbolicky sloupnu samolepku s hlavou plnou kvetoucích nápadů a půjdu spát. V pět třicet mi totiž ti dva zase skočí na hlavu a budou se dožadovat svého.

Autor: Rok Jinak | karma: 13.85 | přečteno: 622 ×
Poslední články autora