Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěla jsem prodávat marmelády aneb proč nemůžeme pomalu růst?

9. 07. 2014 18:56:42
Vyrábím marmelády. Už roky. Prý jsou dobré, říkají kamarádi. Každý rok jich víc a víc rozdám a pořád se na některé nedostává. Piluji receptury, barvu, texturu, konzistenci. Zbavuji se všech zlehčovadel. Odpěnit a zahustit umím bez chemie a přidaného pektinu. Vyhýbám se bílému cukru, nechutná mi. Používám třtinový.

Autorka: Lenka Wimmerová

Experimentuji s ingrediencemi. Letošní rebarborová s domácí kandovanou bio citronovou kůrou a skořicí je famózní. Samochvála není sexy, ale já si za tím zkrátka stojím. Už si u ní kdekdo pomlaskl. V rámci Roku jinak pracuji pro regionální rozvojovou neziskovku, tak co takhle rozvinout i tento mnohaletý koníček a posunout se o krůček dál?

Autor ilustrace: Daniel ŠpačekTěžko předpokládat, že bych se vařením marmelád mohla živit. Ale o víkendech bych je na trzích snad prodávat mohla, ne? To přece nemůže být tak těžké.

Živnost na výrobu potravinářských výrobků získá člověk snadno. Není vázaná, prostě zajde na příslušný živnostenský úřad, zaplatí menší poplatek a zaregistruje se.

Ale.

Pak to začne. Abych mohla svoji pidivýrobu posunout o krůček dál - tedy k prodeji na farmářských trzích, musím mít schválenou výrobnu.

A už si píšu dlouhý seznam:

Hygienická stanice, stavební úřad, požárníci, státní zemědělská a potravinářská inspekce. Všechny obvolávám, zjišťuji. Nejprve musím na hygienickou stanici.

V naší domácí kuchyni, kde jsem doteď vařila, vařit nemůžu. Musím mít od zbytku domácnosti jasně - rozuměj dveřmi v samostatné místnosti - oddělenou výrobnu.

Mám velký statek, místa je dost. Vyděluji starou wagonzimmer -pětatřicetimetrovou místnost s vysokým stropem a vjezdem pro vozy, ze kterého bude krásné velké půlkruhové francouzské okno, aby dovnitř mohlo světlo. Využiji stará prkna a stoly, které zrestauruji. Položím starou dlažbu a udělám si krásnou velkou kuchyni ve francouzském stylu, po které jsem vždy toužila.

Mám nakreslený základní projekt a usedám proti paní na hygieně.

Přivolá další dva kolegy a celou mou vizi mi smetou ze stolu.

Krásný velký prosvětlený prostor neodpovídá základním hygienickým požadavkům na zpracování ovoce. Francouzské okno je nepřijatelné, musí za ním být zádveří, aby dovnitř nemohlo nafoukat listí. Je jim jedno, že mi tím zničí vydatný přísun denního světla. Zářivky jsou prý taky fajn. Žádné staré dřevo není přípustné. Jakožto ani stará dlažba. A navíc, jestli chci zpracovávat červenou řepu nebo jinou kořenovou zeleninu, což já chci, tak mi jedna místnost stačit nebude, byť by byla sebevětší. Potřebuji oddělenou oplachovací místnost, kde si zeleninu předčistím. Tedy další příčka, další dveře. Z krásné kuchyně se pod jejich instrukcemi stává rozkamrlíkovaný bíle okachlíkovaný zářivkami zalitý prostor s elektrickými sušáky na ruce, přehršlí dřezů a umyvadel. A to jsem ještě nebyla na stavebním úřadě ani u požárníků...

Namítám, ještě s úsměvem, že chci jen prodávat ručně dělanou domácí marmeládu na trzích, že mi nejde o velkovýrobu, nechci se stát fabrikou.

Bohužel, vstupní investice v řádu statisíců nutné pro předpisové prostorové řešení jsou nejen pro mne, ale i pro starý neoklasicistní statek devastující.

Zdá se mi to nebo ta jiskra v oku všech tří úředníků odráží skutečnou vnitřní radost z toho, jak mě dostali? Shovívavě se usmívají mé bezradnosti a zklamání a přejí mi (nelze přeslechnout sarkastický tón) hodně štěstí. Těžko popsat míru vnitřní frustrace, která člověka v tu chvíli prostoupí. Tak se ptám, jestli je to těší, takhle lidem komplikovat život. Na konfrontaci zřejmě nejsou zvyklí. Ohánějí se směrnicemi EU a já zase tím, že vše je o lidech, kteří ty hloupé směrnice mohou ohýbat ve prospěch lidí a nikoli lidi ve prospěch hloupých směrnic. Situaci si tím samozřejmě neulehčuji. Milá paní, smiřte se s tím, že určité věci prostě nejsou možné. Dodá smířlivě jedna z dam.

Večer skypuju s kamarádkou z Londýna. Popisuji zážitky z hygieny. Ona se diví. Víš jak je to tady? Tady jdeš na úřad, nahlásíš, že chceš vařit marmelády nebo péct koláče nebo sušenky nebo cokoli a oni se přijdou podívat na tvou kuchyň a když v ní nemáš zvířata a není špinavá, tak ti to dovolej‘. Zaplatíš padesát liber a můžeš začít.


A tak se ptám, proč my v Čechách nemůžeme také pomalu růst? Žiji Rok jinak v kraji s velkou nezaměstnaností a jsem si jistá, že kdyby to bylo tak jednoduché, jako v Anglii, spousta žen a možná i mužů by něco pekla nebo vařila a na stále se rozmáhající trhy zamířila se svými výrobky. Lidé by si přilepšili. Třeba by jejich výrobky šly na dračku a oni by mohli pomalu a opatrně investovat a zvolna růst. Podle svých sil a možností rozvíjet výrobu. Z domácí kuchyně by si nejprve ověřili, jestli to jde bez velkých investic, kterých se spousta lidí logicky bojí. Komu by se taky chtělo místo investic do vlastního pomalého růstu prostřednictvím úroků (u nás mnohonásobně vyšších než v Anglii) krmit pomyslná břicha bankéřů. Abyste mohli splácet statisícovou půjčku na výrobnu, musíte dělat velký obrat. Nemůžete růst pomalu. Musíte vyrůst překotně. Překotný růst nebývá dobrý. Plodí šunty a kazívá původní ryzí záměr.

Tak proč nemůžeme pomalu růst? Ptám se znova. Vždyť jsme tím sami proti sobě. Bráníme rozvoji drobného podnikání, které by nejeden kraj tolik oživilo.

Kdyby lidé mohli vařit, péct a prodávat svoje domácí laskominy, to by byla pestrost! Vydělali by nějaké peníze, které by zůstávaly v regionu, ať už formou daní nebo obratu samotného a lidé by byli spokojenější, sebevědomější, tvořivější...

Kdybychom mohli růst přímo z kuchyně našeho domova, začaly by se dít věci! Otázka zní, komu to vadí? A proč? A kdy se začneme bránit? Nejen pitomým směrnicím EU (pozor, nejsem euroskeptik), kterým se třeba Anglie ubránit dokázala, ale také zlovůli místních úředníků, kteří je využívají k šikaně občanů místo toho, aby jim byli ku pomoci. Já totiž nevěřím, že přehnaná hygienická opatření zlepší kvalitu domácích výrobků. Věřím, že jim pouze zabrání dostat se za hranici domova. A to je to, o co tady někomu jde.

Autor ilustrace: Daniel Špaček

Autor: Rok Jinak | středa 9.7.2014 18:56 | karma článku: 49.18 | přečteno: 95047x

Další články blogera

Rok Jinak

Příběhy z Cesty domů: Nekonečná, vystupovat

Od té doby, co pracuju v Cestě domů, se mě často někdo ptá, co se mnou péče o umírající dělá, jak mě to proměnilo.

20.7.2015 v 17:28 | Karma článku: 15.75 | Přečteno: 696 | Diskuse

Rok Jinak

Poslední den roku, který byl jinak

Je poslední den roku. Pro někoho roku 2014, pro mne Roku jinak. Vstávám v pět třicet. Ne, že bych chtěla, ale psi mi skočí na hlavu a dožadují se svého: ranní procházky a jídla.

2.3.2015 v 15:19 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 584 | Diskuse

Rok Jinak

Chcete být užiteční?

Žiji, tedy jsem + pracuji a pomáhám = jsem užitečný. Jednoduchá rovnice, že? A jak ji naplnit?

15.12.2014 v 13:30 | Karma článku: 9.90 | Přečteno: 423 | Diskuse

Rok Jinak

Na záchodě jsme spolu ještě nebyli

Kdo by čekal, že tento blog bude věnován čistě holčičím záležitostem, mezi které doprovázení na toaletu bezesporu patří, zřejmě bude zklamán. A možná taky ne.

15.12.2014 v 11:17 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 1219 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 9.08 | Přečteno: 388 | Diskuse

Martina Studzinská

Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

16.8.2017 v 18:27 | Karma článku: 4.59 | Přečteno: 164 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Homosexuální kontra tradiční rodiny a bonobové

V souvislosti s Prague Pride přišli odpůrci práva hlavně homosexuálů na zákonem zakotvenou „normální“ rodinu tradičně s tím, že by něco takového ohrozilo „tradiční rodinu“. A kde je řečeno, že tradiční rodina je to pravé ořechové?

16.8.2017 v 16:17 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 393 | Diskuse

Petr Karas

Ze všech národů máme ten nejvyvinutější smysl pro humor. Proto se neusmíváme.

Humoristy máme skvělé, nekonečné televizní medailony herců-humoristů jsou v televizi skoro každý den. Máme ohromný smysl pro humor a skvělé vtipy. Umíme se sami sobě smát, až padáme v divadlech ze židlí. Ale ulicí kráčíme chmurně.

16.8.2017 v 14:17 | Karma článku: 18.17 | Přečteno: 536 | Diskuse

Jan Klar

Správnej chlap nikdy nebrečí

Viktor se po dlouhá léta snažil, aby ze svého syna vychoval chlapa. Byl to přece jen jeho nejstarší kluk, který by měl jít v otcovských stopách. Na tom nemůže nic změnit žádný politický režim nebo nová doba.

16.8.2017 v 12:06 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 1257 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4068
Obsah blogu koordinuje Jan Rybář, novinář (a absolvent programu Rok jinak), www.amaze.cz, www.janrybar.cz

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.