Teorie velkého třesku aneb proč přeběhnu Island pro vozíčkáře

19. 06. 2014 16:13:45
Ultramaratonec René Kujan se vydává na další dálkový běh: za tři týdny chce přeběhnout Island z východu na západ a překonat 900 km. V blogu vysvětluje, proč běží na podporu vozíčkářů.

Autor: René Kujan

René s přítelkyní a miminem. Byl to nápad Reného přítelkyně, oběhnout Island
Když jsem onehdy nasedal do zánovního vozu Škoda Fabia bez airbagu na sedadle spolujezdce, neměl jsem ani tušení, kdo všechno mne bude po dalších sedm let, jež uplynuly od našeho střetu s protijedoucím vozidlem, inspirovat. Lékař mající odvahu prudce kontrastovat s diagnózou jisté kolegyně z oboru, kterážto viděla moje řeči o dalších maratonech jako zcela bezpředmětné? Náklonnost a obětavost lidí z nejbližších příbuzenských kruhů i lidí zcela nepříbuzných? Osud, jenž mi i s hrudníkem protknutým mnohačetnými frakturami dal příležitost k dalším životodárným nádechům?

Ta největší inspirace přišla až s Rehabilitačním ústavem Kladruby. Bylo to už pár měsíců poté, co jsem opustil brány nemocnice v Českých Budějovicích a spondylochirurgie na pražském Motole. Se dvěma výztuhami a čtyřmi titanovými šrouby v zádech. Podpažní berle už také čerstvě zapadávaly v koutě prachem. Byl čas na rehabilitaci. Tělo se po havárii zdárně uzdravovalo, nicméně výroky některých lékařů a nejisté vyhlídky do budoucna nechávaly psychickou stránku pokulhávat daleko vzadu.

Tak vypadalo auto, v němž René jel na „sedadle smrti“, po nehodě.
Kdo jste někdy byl v Kladrubech, víte asi, že pacient přicházející do Rehabilitačního ústavu po svých je šťastný pacient. Velice, velice šťastný pacient, miláček osudu, vyvolený bohů. Ať už v očích svých, nebo v očích většiny osazenstva, které se sem dostává na vozíku. A to ještě v tom lepším případě. Tato do očí bijící skutečnost jala se mne hned u vstupní brány bít do očí. „Budu tady asi působit trochu jako simulant,“ říkal jsem si.

Netrvalo dlouho, sotva pár dní, kdy jsem narazil na jiné překvapivé zjištění: Někteří lidé tady, ačkoli jsou na tom fyzicky mnohem hůře než já, jsou na tom psychicky mnohem lépe než já. Jak je to možné? To jsem takový měkkýš?!

V jídelně sedím u stolu s dívkou na vozíku. Maruška, krásná, mladá, atraktivní, perspektivní persona, která při vyjížďce špatně spadla z koně. Na jejím místě bych zanevřel na celý svět, nejvíce pak na koně, a v jídelně bych si škodolibě pochutnával na koňském salámu. Nebo alespoň na masových kuličkách z Ikey. Ne však ona. Krátce po úraze je stejná jako vždy – usměvavá, pozitivní, optimistická. Rozdává radost a záři slunce na všechny strany. Oněmuji úžasem, nechápu, obdivuji, fandím.

Ne všichni jsou na tom tak. A já patřím mezi ně. A to patřím k takzvaně samostatným pacientům. Sám si chodím, sám si stelu, sám si všechno. Jen ošetřující lékařka mne nemilosrdně přibíjí velkými, tupými hřeby na kříž: „Maratony? Chlape, na to klidně zapomeňte!“ Kdo ale jednou uběhl maraton, ví, že na takový zážitek se jen tak zapomenout nedá. Jelikož jsem samostatný, nejsem až pod tak přísným dozorem personálu. Do pokoje si nechávám vpašovat běžeckou obuv a v nestřežených chvílích osobního volna ji nazouvám, abych v nedalekém parku kroužil jako radostná vosa opilá nektarem ze zkvašených hrušek. Jde to! Já zase běžím! Kovové součástky někdy až něžně dloubají do masa kolem. Připomínají mi tragičnost lidské hlouposti na silnicích i smysl pro humor lidského osudu. Jde to a já vím, že můj poslední maraton ve švýcarských horách nebude poslední. Podobně neurčitě klidný, smířený a vyrovnaný pocit, jako když vám v nemocnici na konci řeknou: „Z našeho oddělení se domů po svých nechodí!“ Necháte je tedy v klidu objednat sanitku. A přitom skálopevně víte, že vy byste domů došli. Byť o berlích, ale došli.

SKV udělil Renému titul doživotního spojence. René teď v rámci Roku jinak pracuje hlavně na rozšíření základny spojenců SKV
A s podobným a zároveň strašlivě neurčitým pocitem opouštím po týdnech pilného cvičení, napravování, rehabilitací i brány kladrubského ústavu. Hlavou víří termíny a slova bez kontextu: běh, pomoc, obdiv, víra, návraty, osud. A život jde dál. Možná trochu stejně jako dřív, možná přeci jen úplně jinak.

Nasycený roztok neurčitých pocitů začíná krystalizovat o čtyři roky později. Společně s partnerkou Bárou připravujeme projekt prvního sólového oběhnutí Islandu. Běh je krásný, běh je fajn, ale celé akci ještě něco chybí. Jako by měl jen dva rozměry a ten třetí ne a ne vystoupit z plochy.
Pomoci vozíčkářům! Pomoci těm úžasným lidem, kteří se nevzdávají, i když mají několikanásobně víc objektivních důvodů než my, proč by se ráno neměli zvedat z postele. Pomoci. Jenže jak? Copak se běháním dá někomu pomoci? Dá. Ještě je třeba najít někoho, kdo o tu pomoc stojí, kdo ji potřebuje. Volba padá na Sportovní klub vozíčkářů Praha. Ačkoli se sám nepovažuji úplně za sportovce, neboť nehoním branky, body, vteřiny, přeci jen cítím, že sportovci by měli držet pohromadě. A kdo sám upoutaný na vozík neváhá pravidelně podstupovat namáhavé a náročné tréninky, má můj respekt. Jako každý, kdo se nevzdává...

Na pětileté výročí nehody spouštíme úspěšný projekt světově prvního sólového oběhnutí Islandu. Na sbírkovém účtu vozíčkářů se střádá nečekaných sto padesát tisíc korun. O rok později přebíhám islandským vnitrozemím ze severu na jih. Letos pro Sportovní klub vozíčkářů Praha díky Roku jinak Nadace Vodafone běhám a pracuji na plný úvazek. Pro české i islandské vozíčkáře se letos pokusím o třetí prvenství v řadě – zdolat Island z východu na západ.

Infobox: Proč běh přes Island

René Kujan, ultramaratonec, žurnalista a konzultant, se 18. června pustil do posledního z běhů islandského triptychu – z východu na západ, tedy z nejvýchodnějšího bodu ostrova na jeho bod nejzápadnější.

René chce vzdálenost kolem 900 kilometrů zdolat nejpozději za 21 dnů, přičemž jeho úkolem bude každý po sobě následující den překonat vzdálenost minimálně 42,195 km (maraton).

V rámci Roku jinak René běhá a pracuje na plný úvazek pro Sportovní klub vozíčkářů. Klub se věnuje tělesně postiženým a vytváří vhodné podmínky k jejich sportovní činnosti, od rekreační až po vrcholovou úroveň. René od ledna pracuje na rozšíření základny Spojenců sportovců na vozíku, kde profesionální nebo rekreační sportovci věnují organizaci drobnou částku za každý uběhnutý kilometr, vstřelený gól nebo podobný sportovní úspěch. Chce navázat spolupráci se školami, rehabilitačními ústavy a dalšími institucemi, ale také podporovat prevenci nehodovosti a úrazovosti.

Autor: Rok Jinak | čtvrtek 19.6.2014 16:13 | karma článku: 13.16 | přečteno: 823x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 20 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.56 | Přečteno: 271 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.31 | Přečteno: 469 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.19 | Přečteno: 113 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4277
Obsah blogu koordinuje Jan Rybář, novinář (a absolvent programu Rok jinak), www.amaze.cz, www.janrybar.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...