Jak to dopadne, když se režisérka rozhodne natočit zcela nevinný krátký dokument o tanečním vystoupení? Zjistí, že se ocitá na tenkém ledě…
Autor: Lenka Wimmerová
V rámci Roku jinak pracuji v regionální rozvojové neziskovce. Jako jeden ze svých počinů bych tu chtěla natočit krátký dokument o tanečním představení místního dětského baletního studia, na které neziskovka přispěla finančním darem.
Choreografka, nadšené holky, rozzáření rodiče. "Ještě ale musíte za panem ředitelem, aby o tom věděl," upozorní mě choreografka a vedoucí studia v jedné osobě. Měla tím na mysli ředitele místní ZUŠky, v jejíchž prostorách studio představení zkouší. Ještě třeba dodat, že hlavním tématem zmíněného dětského představení je příběh labutě, kterou má zdejší město ve znaku, protože podmínkou grantu, který studio od neziskovky získalo, je, aby podpořený projekt posiloval a upevňoval kladný vztah dětí k jejich městu, aby tu rády žily a aby se sem vždy rády vracely.
Cestou k řediteli se chodbou neslo ono nezaměnitelné rezonanční echo přes sebe znějících hudebních nástrojů. Hodiny klavíru, houslí, harmoniky a snad i klarinetu. Tady se hraje, zkouší, tvoří! Považuji svou misi za ředitelem za pouhou formalitu. Zaklepu, představím se, vysvětlím, oč jde, dostanu ředitelské požehnání a příští týden začneme točit. Hm...
Zaklepu. Dlouho nic. Už už se otáčím, ale dveře se nakonec přece jenom otevřou a objeví se v nich vysoký, urostlý, pohledný muž. Podám mu ruku, představím sebe i svůj záměr natočit o baletkách a chystaném představení krátký dokument. Už se chystám nakročit dovnitř, že povím víc, ale ředitel mě dovnitř nepouští; blokuje tělem vchod do kanceláře a poměrně přísně odpovídá: "Tak to asi nepůjde".
V očích mi čte překvapený otazník: Proč?
"Takhle se vás zeptám: Kdo je vaším zřizovatelem?"
Chvíli přemýšlím, na co se mě vlastně ptá. Začnu nejdřív poněkud zmateně vyprávět o tom, že jsem grantistkou Roku jinak a v rámci svého projektu tu chystám filmové dílny pro děti a točím krátké dokumenty.
"Pro koho budou ty dokumenty? Co pak s nimi bude, až je natočíte?"
Už začínám tušit. Mělo mě to napadnout. Chce uchránit holčičky před nějakým nemravným zneužitím jejich záběrů... Asi. Oddechnu si; tohle vysvětlím snadno.
"Já ty dokumenty točím pro potřeby zdejší neziskovky, aby bylo vidět, co všechno pěkného se tady ve městě děje."
"Tak tím spíš se obávám, že to nepůjde."
Teď už jsem opravdu zaskočená. Nechápu. "Proč?"
"Neziskovka si tady v naší škole, zřizované městem, prostě nebude jen tak něco točit pro to, aby se pak někde chlubila cizím peřím, co zas pěkného pro město udělala."
"Ale dyť bez jejího přispění by to představení nevzniklo!" chce se mi vzpurně dodat, jenže pak mi to dojde: baletní soubor je soukromý, v prostorách ZUŠky pouze zkoušející. Řediteli je jedno, jestli dostal soukromý subjekt příspěvek na představení. Není to jeho představení, takže nechce, aby se šířila sláva baletu, který není jejich souborem. Je to možné? Vždyť jde o děti, malé holky ze základních škol, a jejich švihlou choreografku. Jsme na konci světa, v malém městě na česko-polském pomezí a mně zase jednou nezbývá než hledat diplomatické řešení situace. Nesmím ztratit nervy. Holky by byly děsně zklamaný. Působím strnule, protože jsem v šoku. Na tohle jsem nebyla připravená. Nevím, co mi ředitel čte z očí teď. Každopádně vidí, že jsem oněměla a dodává: "Rozumějte, zastupitelstvo a neziskovka nejsou na jedné lodi; město je politicky rozštěpené a já tu jsem z pověření zřizovatele, tedy zastupitelstva města a tak podle toho musím jednat."
Teď už doslova nepokrytě zírám s otevřenou pusou. Zřizovatel - tedy město, se obrací proti neziskovce, která si za hlavní cíl své činnosti klade jeho rozvoj? A já, nepatrný článek v tom všem, chci natočit kratičký dokument s pár nadšenejma holkama a rázem se ocitám na úrovni komunální politiky?! Vždyť jsme na půdě umělecké školy! Základní umělecké školy! Umění má spojovat, ne rozdělovat. Co ty nebohý děti? Proč to mají odskákat ony? Než ze sebe vysoukám kultivovanou verzi svého vnitřního monologu, ředitel zmírní. "Vím, že vám do toho jako režisérce nic není, vy chcete prostě natočit svůj film. Ale já musím bránit zájmy školy. Když mi nabídnete něco protihodnotou, čím bych mohl na zastupitelstvu argumentovat, třeba by to nakonec šlo. Domluvte schůzku s vaším ředitelem, samozřejmě u toho můžete být.
Co se mi teď honí hlavou, si nechám laskavě pro sebe. Vnějškově nasadím tvář hráče pokru. Rozloučím se podáním ruky. Vyjdu ven na vzduch. Je hezky. Za chůze do strmého kopce směrem k neziskovce cítím, jak se negativní emoce odplavují. Nepřijela jsem tady nic konfrontovat, rozdělovat, hrotit, soudit... Chci pracovat s dětma a žádná politika, žádná ega mi v tom nezabrání.
Po návratu do neziskovky, již vnitřně klidná, požádám našeho ředitele o schůzku v ZUŠce. Usměje se. Ví své. Ale také nechce rozdělovat, hrotit, konfrontovat. Tohle město potřebuje jiné věci. Půjdeme tam a uvidíme. Třeba z toho minidokumentu o malých tanečnicích nakonec bude něco velkého. Spolupráce dvou dosud znepřátelených stran.
Autor ilustrace: Daniel Špaček
