Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Terezky a syndromu, před nímž není úniku

28. 04. 2014 22:16:20
Toto je příběh nepříliš známého postižení, Terezky, která jím trpí, a rodičů, kteří dokáží zázraky.
Terezka se psem.Terezka se psem.

Autor: Tomáš Pergler

Po asi 13 letech v IT jsem se rozhodl pro roční změnu a přihlásil se do projektu Rok jinak. Nastoupil jsem do berounské Dobromysli, která se stará o lidi se zdravotním postižením. Do této změny jsem šel s tím, že manažerská práce a zodpovědnost mi zabírá velkou část myšlení a vytváří stres, od kterého je potřeba si odpočinout. Jsou lidi, kteří stresu nepodléhají, já holt patřím mezi ty, kteří když chtějí něco dělat dobře, musí to brát vážně a to pak u některých věcí bez stresu nejde. Každopádně já si můžu vybrat, jestli takovou práci dělat chci nebo ne, jestli mi za to ten stres stojí.

A já tu mám příběh o nepříliš známém postižení, které znamená, že rodina postižené žije v napětí neustále. A na výběr nemají. Respektive mají - umístit dítě do ústavu a já smekám před Andreou a jejím mužem, že to neudělali (a to chlapi častěji utíkají i úplně od rodin, aby se toho „problému“ zbavili). Dělají pro svou dceru maximum, které například znamená, že dneska není upoutaná na invalidní vozík. A starají se dál, i když už je dospělá a do ústavu by to už šlo snáz, a starat se budou, dokud na to budou stačit.

Terezka má Prader-Willi Syndrom. Má IQ 37 a trpí epilepsií. Jenomže to jsou ty menší problémy. Ten hlavní je, že má furt hlad. A když píšu furt, tak myslím furt. Nepozná, že je plná a byla by doslova schopná se ujíst k smrti. V šesti letech vážila 70 kg (já mám tři děti 3-7let, takže mám zhruba srovnání, ale pro ty, kteří si to představit neumí, tak bych svoje děti musel dát na jednu hromadu a přidat k nim psa, abychom se tomu přiblížili). Dost lidí s tímto syndromem končí na vozíku, ne kvůli fyzickému postižení, ale prostě proto, že od nějaké váhy už se hýbat nedokážete.

Terezka má dneska normální váhu. Proč? Protože rodiče „vyváří“ každé jídlo ve dvou verzích, aby Terezka měla svoje dietní. Já jsem někdy rád, když doma stihneme uvařit jedno jídlo, takže odhaduji, že tohle dá po nějaké době zabrat. To horší je, že tím, že má hlad neustále, je potřeba mít neustálý non-stop dozor, že něco nedojídá. Z lednice, ze špajzu nebo taky z odpadků. Tohle řeší rodiče tak, že mají všude doma senzory, a když otvírá Terezka něco, co nemá, tak zazní alarm. A i když IQ 37 není moc, tak Terezka pozná hranice, co může a co ne. Taky ale pozná, že ten zvuk dělá zvonek, který je v zásuvce a že když zvonek vyndá, vyjí lednici a vrátí zvonek zpátky, tak se alarm neozve :-). Přes všechny vychytávky se senzory spí Andrea vždy jen napůl a hlídá, že je vše v pořádku. Taky jsem někdy nespal, když mě něco trápilo v práci, ale oni nespí nikdy! Taky je potřeba hlídat, že nejsou doma v dosahu nebezpečný předměty (sirky, nůž apod.). Na to už musí být člověk zatraceně dobrý organizátor, aby to fungovalo.

Každé dítě a vlastně všichni lidi zkouší, co jim ještě projde a co už ne. Držet ty hranice je těžké. O to těžší, když jste pod palbou dobře míněných postřehů tetiček: „přece tomu svýmu dítěti dopřeješ lízátko“. Jenomže dítě s PWS nepotřebuje ani vědět jak lízátko chutná, protože mu pak nebude chybět – a to může znamenat, že má normální váhu a není na vozíku. A já na Andree vidím, že to není legrace uhlídat, i když to má racionálně podložené jak chce, protože je to její dítě, kterému by lízátko dala ráda.

Bylo i krizové období, kdy byla Terezka agresivní a kdy bylo třeba projít léčbou v ústavním zařízení. Částečně pomohla změna medikace (a pokud to chápu dobře i změna doktora), druhý díl udělalo dospívání. Velkou část podle mě sehráli rodiče a při vší úctě k doktorům mi připadá, že zapálený rodič může kolikrát udělat víc než odborník. Dneska je Terezka u nás v týdeňáku a funguje to (i když to znamená zamčenou lednici). Tedy - na víkendy ji mají doma a přes týden přespává tady. Rodiče tak mají prostor chodit do práce a „normálně“ žít. Andrea pracuje u nás, takže s dcerou je v kontaktu i přes týden. Není to idylka, je to „slušnej záhul“ pro celou rodinu, ale je vidět, že dokážou fungovat, pro dceru dělají maximum a vlastně mi připadají šťastnější než spousta „zdravých“ rodin.

Autor: Rok Jinak | pondělí 28.4.2014 22:16 | karma článku: 27.05 | přečteno: 2176x

Další články blogera

Rok Jinak

Příběhy z Cesty domů: Nekonečná, vystupovat

Od té doby, co pracuju v Cestě domů, se mě často někdo ptá, co se mnou péče o umírající dělá, jak mě to proměnilo.

20.7.2015 v 17:28 | Karma článku: 15.75 | Přečteno: 696 | Diskuse

Rok Jinak

Poslední den roku, který byl jinak

Je poslední den roku. Pro někoho roku 2014, pro mne Roku jinak. Vstávám v pět třicet. Ne, že bych chtěla, ale psi mi skočí na hlavu a dožadují se svého: ranní procházky a jídla.

2.3.2015 v 15:19 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 584 | Diskuse

Rok Jinak

Chcete být užiteční?

Žiji, tedy jsem + pracuji a pomáhám = jsem užitečný. Jednoduchá rovnice, že? A jak ji naplnit?

15.12.2014 v 13:30 | Karma článku: 9.90 | Přečteno: 423 | Diskuse

Rok Jinak

Na záchodě jsme spolu ještě nebyli

Kdo by čekal, že tento blog bude věnován čistě holčičím záležitostem, mezi které doprovázení na toaletu bezesporu patří, zřejmě bude zklamán. A možná taky ne.

15.12.2014 v 11:17 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 1219 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 9.08 | Přečteno: 388 | Diskuse

Martina Studzinská

Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

16.8.2017 v 18:27 | Karma článku: 4.59 | Přečteno: 164 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Homosexuální kontra tradiční rodiny a bonobové

V souvislosti s Prague Pride přišli odpůrci práva hlavně homosexuálů na zákonem zakotvenou „normální“ rodinu tradičně s tím, že by něco takového ohrozilo „tradiční rodinu“. A kde je řečeno, že tradiční rodina je to pravé ořechové?

16.8.2017 v 16:17 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 393 | Diskuse

Petr Karas

Ze všech národů máme ten nejvyvinutější smysl pro humor. Proto se neusmíváme.

Humoristy máme skvělé, nekonečné televizní medailony herců-humoristů jsou v televizi skoro každý den. Máme ohromný smysl pro humor a skvělé vtipy. Umíme se sami sobě smát, až padáme v divadlech ze židlí. Ale ulicí kráčíme chmurně.

16.8.2017 v 14:17 | Karma článku: 18.17 | Přečteno: 536 | Diskuse

Jan Klar

Správnej chlap nikdy nebrečí

Viktor se po dlouhá léta snažil, aby ze svého syna vychoval chlapa. Byl to přece jen jeho nejstarší kluk, který by měl jít v otcovských stopách. Na tom nemůže nic změnit žádný politický režim nebo nová doba.

16.8.2017 v 12:06 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 1257 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4068
Obsah blogu koordinuje Jan Rybář, novinář (a absolvent programu Rok jinak), www.amaze.cz, www.janrybar.cz

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.