V rámci svého ročního pobytu v Centru pracovní rehabilitace Asistence o.s. se setkávám s mnoha zajímavými životními příběhy. Často si říkám, jak nám jedna vteřina může obrátit život zcela naruby. O jeden takový příběh bych se s Vámi ráda podělila.
Autorka: Markéta Sirotková
Jedná se o úžasného Honzu E., který byl v Centru pracovní rehabilitace (dále CPR) na stáži v rámci praxí Jedličkova ústavu a škol.
Honzův příběh
Honza se pohybuje na vozíku, potřebuje ke svému běžnému dennímu fungování asistenta. Honza komunikuje pomocí komunikační papírové tabulky a tabletu s hlasovým výstupem. Každý pohyb je pro něho velmi namáhavý, má spasticitu (svalové křeče).
Honza ale nechce, aby ho někdo litoval, je bojovník, a tak se snaží v rámci možností žít život co nejsamostatněji. Klade na sebe velmi vysoké nároky v oblasti životních i pracovních cílů a to i přesto, že je pro něj veškeré běžné fungování mnohem náročnější, než si kdokoli z nás dokáže představit.
Honza je zvídavý, cílevědomý mladý muž. Velmi svědomitě a pilně studoval veškeré materiály CPR, věnoval velkou péči a pozornost klientům CPR a především nás všechny nesmírně bavil a rozesmíval svými vtipnými bonmoty a překvapoval nadstandardním všeobecným přehledem. Také s námi absolvoval různé happeningy upozorňující na bariérové překážky v rámci městské dopravy apod.
Mohu říci, že Honzova přítomnost v našem malém pracovním týmu byla velmi motivující, neboť nejen že nás všechny nabíjel životním optimismem, ale jeho vůle, nadšení a pracovitost měla vliv na to, že i my ostatní jsme tak nějak postupně začali být pozitivnější, výkonnější.
Opět se mi také potvrdila známá pravda, že člověk se zdravotním postižením, který se stane součástí pracovního kolektivu, je nejen stabilním, loajálním a spolehlivým zaměstnancem, ale zároveň i motivujícím prvkem celého týmu, který napomáhá ke snížení stresu na pracovišti, zlepšení a posílení sociální atmosféry ve firmě, organizaci.
Proto: Zaměstnávejme osoby se zdravotním postižením, vyplatí se nám to!
Nyní už předám slovo Honzovi, aby se s vámi podělil o svůj neuvěřitelný životní příběh:
„Proč jsem na vozíku?
Co se mi stalo?
Letos v prosinci tomu bude 10 let, co jsem se rychle rozeběhl, zakopl jsem doma v předsíni o práh a proletěl jsem se asi 1,5 m. Nakonec jsem si prorazil železným klíčem čelní kost mé lebky asi 5 cm do mozku. Okamžitá zástava dechu a po chvilce i srdce. 6 minut bez dechu mi nadělalo také své, a když jsem se konečně po 2 měsících dostal z nejhoršího, tak mě čekaly 2 těžké operace mozku, poté ještě několik přidružených operací.
Co mi je?
Dostávám spazmy do celého těla, asi tak 1 x za měsíc mi je slabo na srdci. Mám dost narušenou stabilitu, hodně špatně se mi mluví a mám velmi slabou cukrovku.
Co bych chtěl?
Chtěl bych se dostat na vysokou školu pedagogickou obor dějepis - občanská nauka a dokončit ji. Dále bych chtěl získat nějakou dobře placenou práci. Nakonec bych rád vychoval pár dětí k obrazu svému.
Co mi schází?
Potřeboval bych vytvořit stroj času.“
