6 pověr a mýtů o schizofrenicích

Již skoro rok jako člověk „zvenku“ nahlížím do světa lidí se schizofrenií. A proto chci dnes psát o mýtech, kterým jsem ještě před nedávnem také věřil.

Od ledna pracuji pro občanské sdružení Green Doors, kde jsem na misi Rok jinak od Nadace Vodafone. Denně přicházím do styku s duševně nemocnými lidmi, kteří procházejí pracovní rehabilitací v restauraci Mlsná kavka na Florenci, kde plním hlavní část své roční mise v neziskovce.

Na úvod chci poznamenat, že se necítím být odborníkem na duševní nemoci a schizofrenii, ale za ten necelý rok, kdy se kolem Green Doors točím, jsem na pár věcí změnil názor.

1. Schizofrenici trpí

Kdo ví, jestli trpí. Kolikrát to spíš vypadá, že trpíme my ostatní, protože vidíme svět šedivý a nudný. Psychóza je z mého pohledu tak trochu trip, kdy vidíte realitu jinak, než ostatní. Je barevnější, je plná zajímavých příběhů a zápletek, které se snažíte pochopit a rozplést. Z života se stává detektivka, kterou nečtete, ale žijete v přímém přenosu. Najednou jste akční hrdina, který poznal pravdu jako první. Určitě jsou situace, kdy člověk se schizofrenií trpí, ale podle mě to není pravidlo.

2. Jsou hloupí

Stojí a kouká do blba. Pracuje pomalu. Musíte mu všechno opakovat třikrát. To musí být ale hlupák. Chudák.

Ale není! V hlavě člověka se schizofrenií se toho odehrává mnohem víc, než si lidi bez diagnózy dokáží představit. Pak je tu nějaká medikace, která by měla od paranoi a představ pomoci, ale vedlejší účinky, jako únava a poruchy soustředění, znamenají, že je část výkonu utlumena.

Vezměte si třeba film Čistá duše. Russell Crowe jako geniální matematik a schizofrenik, ne autista. O žádném zaměstnanci v Mlsné kavce, kterého jsem poznal, nemůžu říct, že by byl mentálně zaostalý, nebo hloupý. Naopak jsem potkal vysokoškoláky, kteří umí jazyky, lidi s gymplem, s maturitou, vyučené. Asi úplně normální vzorek společnosti.

3. Jsou to "nebezpeční cvoci"

Říkáme jim, že jsou blázni a cvoci. Nechápeme je. Chovají se jinak, než jsme zvyklí. Ve zprávách čteme články o schizofrenikovi zabijákovi a „novákům“ jsou servírovány senzační reportáže o běsnících schizofrenicích. Bojíme se jich.

Největší nebezpečí, kterého jsem si ale stačil všimnout, je strach nás okolo. Vyhýbáme se, držíme si odstup, což z lidí s diagnózou dělá ty, na které se část společnosti kouká skrz prsty. Skutečnost je taková, že lidi se schizofrenií nejsou o nic víc nebezpeční, než kdokoli, koho na ulici potkáte.

4. Schizofrenii nelze vyléčit

Lepší je se spíš podívat na kvalitu života toho, kdo podstoupí léčbu. Před léčbou je člověk se schizofrenií často jen zavřený doma, nedokáže rozlišit realitu od představ. Leží a kouká do zdi. Pokud nemá nikoho, kdo by se o něj postaral, tak končí na ulici a stává se z něj podivín. Nastoupí-li léčbu, medikaci, tak má šanci začít rozlišovat realitu od představ. Když se tak stane, tak už zbývá „jen“ vyřešit problém se sociálním vyloučením. Od toho je tu například o. s. Green Doors, které s duševně nemocným pracuje na motivaci ráno vstát do práce, na sebevědomí se přes diagnózu, o které mají lidé hodně předsudků, bavit normálně s lidmi, mít vztahy, kamarády, práci. Viděl jsem osobně několik lidí, kteří se posunuli od koukání do zdi ke stavu, kdy mají práci, kamarády, nemají problém ráno vstát do práce a vůbec byste nepoznali, že nějakou duševní nemoc mají. Schválně si zkuste zajít do Mlsné kavky a poznat, kdo ze zaměstnanců prochází rehabilitací. A přesně tohle mě utvrzuje v tom, že svůj Rok jinak trávím na správném místě.

5. Schizofrenici jsou slaboši a lenoši

Ti, které jsem měl možnost poznat, jsou pracovitější a silnější než většina „zdravých“ lidí, které jsem v životě potkal. Tím, že si často sáhli na dno (tam, kam se většina z nás nikdy nepodívá), jsou ve vnímání světa kolem jinde, pro mě mnohem dál. Povrchnost, jako by u lidí se schizofrenií neexistovala. Stinnou stránkou je nízké sebevědomí, které po tak těžké zkušenosti trpí. Jak jsem už psal výše, zdánlivá lenost je spíš únava z prášků, vysílení z depresí a boje s nemocí.

6. Člověk se schizofrenií je nezaměstnatelný

Proti tomuto mýtu velmi úspěšně bojují organizace, které lidi s duševním onemocněním zaměstnávají. V Green Doors nemáme jen kavárny Café Na půl cesty, V. kolona a restauraci Mlsná kavka. Spolupracujeme i se spřátelenými zaměstnavateli, jak jim říkáme. „Kámoši“, kteří nám v zaměstnávání duševně nemocných pomáhají tím, že do své firmy přijmou člověka s diagnózou. My jsme tu od toho, abychom oba provedli procesem zaměstnání člověka se znevýhodněním, funguje to! Takových osvícených zaměstnavatelů je čím dál víc. Díky za to!