Já a moje kolo – aneb jak jsem se naučil jezdit po Praze

Krátká úvaha o Česku, kolech a Praze - zkrátka o tom, co se mi honí hlavou při jízdě po hlavním městě.

Autor: Jan Krčmář

Novinář z Reflexu se mě nedávno ptal pro článek o městské cyklistice, jaké skupiny cyklistů v Praze existují a zda k nějaké patřím. Odpověděl jsem, že k žádné a že se v tom ještě tak dokonale neorientuji. Patřím prostě ke skupině lidí, kteří používají kolo jako dopravní prostředek.

V Praze je spousta různých cyklistů. Jsou „sportovní“ cyklisti, kteří po městě jezdí na drahém horském kole v cyklistickém oděvu. Pak milovníci starých retro-kol typu Favorit či příznivci městských kol s širokými bílými pneumatikami, jaké jsou běžné například v Kodani.

Já jsem se nikdy nezamyslel nad tím, jaké kolo vlastně mám. Tedy alespoň než jsem začal jezdit v Praze na kole. Vždycky jsem si myslel, že mám prostě kolo. Je to rakouské kolo, které jsem si koupil v době, kdy jsem žil ve Vídni. Tam jsem vyrostl a jezdit na kole tam bylo pro mnoho lidí stejně obvyklé jako jezdit tramvají. A stejný postoj tedy mám i ke svému kolu. Mám k němu stejně emotivní vztah, jako k soupravě tramvají, ve které jedu - tedy žádný. Dlouho jsem nechápal pohledy lidí, kteří se na mě dívali jako na marťana, když jsem například na jednání na nějakém velvyslanectví či na magistrátě jel na kole v obleku s kravatou.

Nováčkem v pražských ulicích

Kolo jsem v Praze začal používat teprve letos v březnu. Když jsem se v roce 2006 odstěhoval do Čech, nechal jsem kolo ve Vídni. Nikdy jsem v Praze neviděl cyklisty, tak pro mě bylo tehdy jasné, že budu jezdit MHD a že budu chodit pěšky. Auto jsem nikdy nevlastnil, i když řidičák mám, a pokud nějaká cesta vyžaduje auto, tak řídím rád.

V roce 2007 jsem na festivalu Zažít město jinak potkal skupinu cyklo-nadšenců z iniciativy Auto*Mat, u které nyní v rámci Roku jinak pracuji. Ptali se mě tehdy, zda také jezdím na kole, a já odpověděl, že mě to ani nenapadlo, a že je Praha stejně moc kopcovitá, a že tu nejsou nikde cyklostezky, a že teď už nejsem student, a že chodím do práce v obleku, a že cesta z bytu na Vinohradech do práce na Malé Straně nemůže být příjemným zážitkem…

Když jsme letos natáčeli videoklip ke kampani Do práce na kole, doprovázel jsem na kole dánského velvyslance. Dali jsme mu na helmu kameru a natočili jeho jízdu z residence na velvyslanectví. Residence je od mého bydliště takřka za rohem, ambasáda je blízko mé bývalé práce. Cesta z Vinohrad na Malou Stranu. Když jsme jeli ranní Prahou, okolo Botiče s výhledem na Vyšehrad, poté po prázdné náplavce s výhledem na Hradčany, a poté po ospalé Kampě, došlo mi, že jsem tento zážitek mohl mít už pět let každý pracovní den.

Rok jinak, tedy na kole

Cyklistika je jen jedním z témat, kterými se Auto*Mat zabývá. Já jsem chtěl původně posílit pěší sekci v týmu, a do března jsem opravdu do práce chodil pěšky. Je to krásná cesta, přes Vinohrady a Riegrovy sady. Jenže pak jsem si řekl, že to jednou na kole zkusím, a už mě to nepustilo. Jsem na kole rychlejší než tramvají, je to zábavnější než jízda autem. Kromě toho mám každodenní pohyb i ve dnech, kdy na nějaké cvičení či pohyb není moc času.

Tak trochu se opět cítím jako student ve Vídni, když jsem na kole jezdil všude. Jediný rozdíl je v tom, že mi v Praze kvůli kočičím hlavám a stavu vozovek za půl roku dvakrát praskly pneumatiky. A také zde jako cyklista čas od času uvíznu v zácpě s auty. Ale i to za pár let bude minulostí.

Rok jinak mi v prosinci končí. A předpokládám, že nastanou-li opět takové mrazy jako loňskou zimu, tak v mínus patnácti na kole jezdit nebudu. Ale přesto pevně počítám s tím, že i příští rok v novém zaměstnání vytáhnu ráno kolo, nasednu na něj – klidně v obleku – a vyrazím do práce.