Ufonem v neziskovce

Jak to vypadá, když se do světa neziskovek na rok vnoří novinář? Začnou se dít pozoruhodné věci…

Autor: Marek Šálek

Nadace, kde trávím svůj Rok jinak, je v podstatě firma jako každá jiná. Má svoji správní radu, probíhají tu audity, vychází výroční zpráva. Škarohlíd by mohl nabídnout, že se tady utrácejí „cizí“ peníze, ale taková už je podstata nadací. Důležité je, aby náklady na vlastní provoz nepřesáhly únosnou míru a to se daří. Názorný příklad: když jsem chtěl jet na reportáž prastarým nadačním „služebákem“, kolegyně z finančního nejdříve prověřila, jestli se na ono místo nedá dostat levněji autobusem nebo vlakem.

Některé stereotypy v uvažování „zbytku světa“ o neziskovkách jistě platí, ale jsou většinou sympatické. Ano, nadačníci nakupují bio a fair, svědomitě recyklují, dbají na politickou, etnickou a genderovou korektnost, zkrátka angažují se v úsilí o lepší svět. Někdy je pro mne až náročné obstát v jejich očích: když vrcholilo fotbalové Euro a otravoval jsem s tipováním na zápasy, vykoledoval jsem si zvednuté obočí: konání šampionátu na Ukrajině legalizuje tamní mafiánský režim a nelidské zacházení s Julií Tymošenkovou...

Slon v porcelánu

V nadaci se mi líbí. Jsou tady na mě hodní a dostává se mi trpělivého zacházení, i když se často chovám jako slon v porcelánu. Vypadá to, že mají pochopení i pro mou práci, která, jak už to v novinařině bývá, spočívá ve zjednodušování a přehánění. Velkoryse snášejí mé očumování, vyptávání i pravidelné blogy (pro zajímavost: zde jsou), kde si pouštím pusu na špacír ve snaze tlumočit, co se tu děje. Na oplátku se neprčím, že poprvé v životě musím vyplňovat kolonky v sešitu s názvem Kniha příchodů a odchodů.

Nicméně je tu jedna záhada, se kterou si nevím rady. Proč se neziskovky tolik zabývají samy sebou? Koučink, osobnostní rozvoj, supervize... Takové věci jsou v nadaci, kde trávím už šestý měsíc, takřka na denním pořádku. Semináře, školení, workshopy, ba dokonce výjezdní zasedání. Najatý psycholog, při jehož seancích se rozebírají mezilidské vztahy i pracovní procesy. Často sedíme v zasedačce, definujeme cíle a strategie, hledáme společnou vizi, dáváme si zpětnou vazbu. Řešíme, kdo jsme a co chceme.

Spekulovat o důvodech, proč to tak je, bych uměl, což o to. Tuzemské neziskovky byly mnoho let pod tlakem vládních elit, ať už u moci byla ODS či ČSSD, nevybíravými útoky proslul zejména Václav Klaus. Nadace VIA, kde letos hostuji, navíc věru nemá agendu, která by šla přiblížit jednou dvěma větami. Vysvětlit její „tři pilíře“ (posilování neziskového sektoru, komunitní rozvoj, obnova české filantropie) je v běžném kontaktu takřka nemožné, takže hledání sebeobhajovacích tezí je v tomto směru docela logické.

Cesta do nitra duše neziskovek

Napadá mě ještě jeden důvod: lidé z nadací mají jakési psychologizování každodenní práce, svých postojů a činů, vlastně rádi. Nechci být nespravedlivý a jistě to neplatí obecně (i v neziskovkách se najdou ti, kterým jsou podobné introspekce proti srsti), ale míra, s jakou se tu zkoumají cíle a pohnutky, jako kdyby byla přímo úměrná pocitu nedoceněnosti a nepochopení českých neziskovek. I proto se tu možná všechno s takovým gustem a dobrovolně analyzuje. Anebo jsem vedle, jak ta jedle.

Každopádně bych nadacím a vůbec všem transparentním a důvěryhodným neziskovkám přál, aby už nemusely bránit svoji existenci před cyniky, kteří v nich vidí darmožroutské zašívárny. Uznejme, že existují oblasti, které stát spravuje korupčně, diletantsky a nehospodárně, a o něž se lépe dokáží postarat právě občanské spolky, obecně prospěšné společnosti či nadace. Neziskovkám tím stoupne sebevědomí (a snad i platy) a měřítkem jejich užitečnosti už nebudou hodiny strávené „hledáním vize“, ale viditelné úspěchy.