New York v Praze, aneb jak 12 židlí oživilo Václavák

Proč postavit židle na silnici? Protože Václavák pak začne žít úplně jinak. (A v New Yorku tak dokázali bezmála zázrak…)

Autor: Jan Krčmář

V kanceláři na Žižkově je dvanáct levných, dřevěných skládacích židlí. Já je mobilem rychle vyfotím a hned to sdílím na náš Facebook a twitter s otázkou: "Pomůže těchto 12 židlí oživit Václavák?" Jsem sám zvědavý a nevím, jak to celé dopadne. První happening, či akce typu guerilla marketing v mé režii od mého nástupu v iniciativě Auto*Mat. Je středa 13. června, půl desáté ráno: společně s třemi kolegy pobíráme židle a vyrážíme na tramvaj. V devítce se na nás lidé dívají trochu podezřele. Ale máme to jen pár zastávek.

Když jsme se v květnu v rámci festivalu reSITE projeli na kole po Praze s radní pro dopravu z New Yorku Janette Sadik-Khan, ukázali jsme jí také Václavské náměstí. Ona změnila Time Square v pěší zónu (a podpořila tím místní ekonomiku), zvýšila bezpečnost chodců a cyklistů a i automobilové dopravě to pomohlo. My jsme se chtěli pochlubit, že i u nás se věci mění a že Václavák, který byl dlouho spíš silnicí než náměstím, je teď z poloviny pěší zónou.

Když jsme ale dojeli na spodní část Václaváku, nová pěší zóna zela prázdnotou. Lidé jako ovce chodili po chodníku a po bývalé vozovce se pohyboval tak asi jeden člověk za minutu. Než jsme mohli Janette vysvětlit, že problém spočívá v tom, že lidé nevědí, že se jedná o pěší zónu, protože to není na pohled poznat, předběhla nás s následující historkou. Když v New Yorku změnili náměstí na pěší zónu, bylo jim hned jasné, že se nesmí ani na den stát, že pěší zóna bude bez lidí. “Prostě jsme zajeli do obchodu a koupili jsme levný zahradní nábytek, který jsme rozmístili na pěší zónu,” vyprávěla Sadik-Khan. Lidé pochopili, že tam nejezdí auta a začali veřejný prostor využívat. Někteří si sedli, někteří prostě začali chodit po bývalé silnici. “Bylo to strašně jednoduché, levné a efektivní,” řekla Janette a dodala klíčovou větu, která nás přesvědčila, že musíme jednat. “Můžete začít hned, nemusíte čekat na komplikované studie.”

Vystupujeme z tramvaje a míříme do pasáže Světozor, abychom neblokovali chodce ve Vodičkově. Za pět minut deset, to je dobře, říkám si, protože jsem poslal avízo novinářům a doufám, že tam někdo na desátou bude. Vycházíme z pasáže na Václavák, ten je opět prázdný, lidé na chodníku. Skoro nás přejede auto České pošty, které tam jede snad padesátkou. Na konci nové částí pěší zóny, v “Účku” u Můstku vidím novináře a kamery. Je za minutu deset.

Když jsme se jeli na kole s Janette Sadik-Khan, byl jsem v rámci programu Rok jinak necelých pět měsíců v iniciativě Auto*Mat. Iniciativa se snaží o to, aby doprava v Praze byla udržitelná a podobná té v městech západní Evropy. Nebo v New Yorku. V únoru jsem pomohl prosadit rekonstrukci jedné křižovatky, v květnu jsem se staral o komunikaci akce “Do práce na kole” a teď je na řadě guerilla marketing.

Hned poté, když jsme slyšeli slova Janette Sadik-Khan, jsme si na místě s kolegyní Ivou řekli, že zkusíme to, co udělali v New Yorku. Židle lze nakoupit levně, takže ani nebude vadit, když nám nějakou ukranou nebo zničí. Akce má být symbolicky minimalistická, co nejjednodušší a bez složité přípravy a produkce.

Chceme ukázat Městské časti Praha 1, že pěší zónu je nutno oživit hned a že ji lze oživit skoro zadarmo a za pár dnů. Když tam budou židle, budou tam lidé sedět. Když tam budou sedět lidi, budou tam další lidi chodit. Nebudou ve spodní části Václaváku jen procházet, ale budou se zastavovat. Budou tam trávit čas a víc utrácet. Pomůže to podnikatelům. Tak to fungovalo v New Yorku. Tržby na Time Square vzrostly o astronomických 70 procent.

Sedím s reportérem televize na židli, za námi Václavák, po kterém začínají chodit lidi. Asi to funguje. Pět minut poté jsou na pěší zóně desítky lidí. Než jsme přili, bylo to tak pět lidí za minutu.  Na jedné židli sedí kolega a učí se na zkoušku, já si po živém vstupu do televize povídám s novináři. Pak si zařídím mobilní kancelář. Je to paráda. Pracovat venku. To je opravdu “Rok jinak”. Každou minutu se dívám kolem sebe na lidi, které začínají chodit po pěší zóně. Taxíky a dodávky, které mají do pěší zóny samozřejmě povolený vjezd, začali jezdit opatrně. Jen jeden pán v Jaguáru troubí na kolemjdoucí.

Praha 1 má v plánu celé Václavské náměstí přestavět a udělat z něj krásný pěší bulvár. To je výborný plán a my ho podporujeme. Nechceme ale, aby se zbytečně dlouho čekalo na stavební úpravy, protože Václavák bude v mezidobě polomrtvým místem. Spodní část Václaváku vypadá dnes jako silnice, po které jezdí málo aut a na které parkuje málo aut. Ale: když to fungovalo v New Yorku, proč by to nefungovalo v Praze?

“Máte na to povolení?” ptá se strážník městské policie. Fotí ho při tom reportérka z jednoho deníku. Povolení na to, si sednout? Ne, to opravdu nemáme. Podle policie ho ale potřebujeme. “Ale my jen sedíme v pěší zóně, to je snad povoleno, ne?” Ano, ale pouze přímo na vozovce, protože židle jsou pomůckou. “A smím si sednout na bundu?”. Ano. “A co, když si přinesu malý kobereček z domova a sednu si na něj”. Policajti nevědí. Je jim to očividně také trapné, ale já chápu, že nemohou nic dělat. Po dvou hodinách, ve kterých náměstí ožilo, celý nápad narazil na českou byrokracii. Povolení na sezení...

Akce byla úspěchem. Mediální pokrytí bylo slušné, na Facebooku to vidělo víc lidí, než jakýkoli jiný náš výstup. Ale o to vlastně nejde. My jsme na dvě hodiny oživili část centra. A to je k nezaplacení. Určitě se na náměstí vrátíme.